Historie zámku Lešná je úzce spjatá s historií dříve slavného moravského hradu Lukova, který v roce 1724 získal spolu s celým lukovským panstvím do svého držení rod rakouských říšských rabat, Seilernů. Hrad samotný však ponechali téměř opuštěný, a tak chátral a již roku 1793 se stal prakticky neobyvatelným. Seilernové však chtěli panství využít, a tak začali hledat vhodný pozemek pro stavbu svého letního sídla. Nakonec si zvolili návrší zvané Lešná, nacházející se v dohledu Lukova.

Výstavba celého areálu započala v roce 1804. Nejprve zde vznikla bažantnice, roku 1807 bylo dokončeno původní sídlo. Jednalo se o poměrně strohou dvoupodlažní budovu, která měla jak v přízemí, tak i v horním patře jednadvacet oken a poskytovala rodině pět pokojů. Boční, užší, průčelí zámku bylo obráceno k přilehlé silnici směřující od Lukova do Štípy. Každoročně, jakmile léto odeznělo, se Seilernové uchylovali na své statky v Rakousku.  Lukovské panství si však oblíbil čtvrtý v generaci lešenských hrabat, František Seilern. Nejdříve se pokusil původní budovu přestavit za účelem jejího zútulnění a možnosti celoročního pobytu, staré zdivo však pukalo a stavební práce byly neustále komplikovány, načež se hrabě rozhodnul kolem roku 1885 starý zámek srovnat se zemí a na jeho místě vybudovat zámek zcela nový. Na projektech současné budovy pracoval vídeňský architekt Johann Mick. Postupně vytvořil celou sérii návrhů, jeho poslední, schválenou, verzi ještě upravil další z věhlasných vídeňských architektů, napajedelský rodák Viktor Siedek. Siedek řešil zejména reprezentační interiéry v přízemí zámku, Mick jako hlavní projektant lešenského areálu předložil ještě před svou smrtí, v únoru 1890, návrh parkové úpravy. Jeho nástupce, Siedek, stavbu následně převzal a zdárně ji dovedl roku 1893 k dokončení. Podle historika umění Pavla Zatloukala projektanti na zámku rozvinuli celý stylový vějíř, kombinující neorenesanci, neogotiku a švýcarský styl, to vše v "neskrývaně pompézních, barokně vzrušených gestech". 

Nový zámek se pyšnil přepychovým vybavením interiérů spolu s veškerým komfortem své doby, a to včetně ústředního topení a elektřiny. Nechyběl ani vodovod s teplou a studenou vodou, domácí telefon, prostorné koupelny a splachovací toalety. V suterénu zámku se nacházely hospodářské a provozní místnosti, přízemí zahrnovalo reprezentační prostory a několik obytných místností, v prvním patře se nacházely soukromé pokoje majitelů, a ve druhém, podkrovním, patře se nacházely pokoje pro hosty. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl areál se zámkem, přilehlými budovami, parkem a oborou (probíhaly zde opulentní podzimní hony) dotvořen do podoby jedinečného architektonického a přírodního celku. Skvěle vybavené sídlo, oblíbené uherským příbuzenstvem rodiny a aristokraty nejen z okolních zámků, ale také ze všech končin monarchie, sloužilo Seilernům celoročně až do jara 1945, kdy byli na základě Benešových dekretů (rod se během 2. světové války přihlásil k německému občanství) vykázáni za hranice a jejich domov zestátněn. Potomci nedisponují žádnými restitučními nároky, roku 1979 byl majetek vypořádán dohodou mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskem. I tak na nás však Seilernové nezanevřeli, a rádi na Lešnou zavítají - naposledy zde byli roku 2017.

 

Zámek Lešná v současnosti patří městu Zlín, zatímco mobiliář se nachází v držení Národního památkového ústavu v Kroměříži. Téměř vše, co v našich interiérech naleznete, je původní.

 

František Josef Seilern se stal dědicem rodinného majetku v pouhých devíti letech, a proto správu panství převzal jeho strýc pocházející z Milotic, Karel Maxmilián. Mladý hrabě se začal o své fideikomisní statky starat po dosažení plnoletosti a díky strýcově vedení se z něj stal obratný a podnikavý hospodář, který na svém velkostatku dokázal zvýšit efektivnost hospodaření. Velkostatek zahrnoval pozemky o výměře více než šest tisíc hektarů -  panské dvory v Lukově, Dolní Vsi, Štípě, Nových Dvorech a Hutích - a lesy o celkové výměře přes pět tisíc tři sta hektarů v deseti revírech - v Lukově, Lukovečku, Ráztoce, Gruni, Hutích, Držkové, Trnavě, Janůvce, Štípě a Dolní Vsi. K velkostatku patřily parní a vodní pily, cihelna, pivovar (který byl za působnosti Františka Josefa mimo provoz) a palírna. Chov ušlechtilého dobytka se dostal na vysokou úroveň, a hrabě úspěšně plnil pokladnici obratem z prodeje krav, prasat a ovcí. Velkého vzestupu se dočkal také chov koní.

V dubnu 1882, v necelých třiadvaceti letech,  se František ve Vídni oženil s půvabnou hraběnkou Ilonou z Wenckheimu. Wenckheimové byli bohatým východouherským rodem a díky sňatku samotnému byly oživeny seilernské rodové vazby s uherskou aristokracií -  Františkův děda a Ilonina babička byli sourozenci. Po svatbě si František přivezl novomanželku na Lešnou a na konci listopadu 1883 se jim narodil syn Josef. Bohužel, necelý měsíc od jeho narození, 19. prosince 1883, mladá hraběnka zemřela.

Po předčasném skonu manželky se hrabě znovu oženil, a to 29. ledna 1885, s jejím jednovaječným dvojčetem, Saroltou. Právě po svatbě padlo finální rozhodnutí na Lešné vybudovat nový zámek. Se Saroltou hrabě zplodil další tři děti, Františka, Ilonu a Jindřicha, avšak kvůli rodovému fideikomisu byl jeho dědicem ustanoven nejstarší syn.

Na Lešné hrabě žil až do své smrti v lednu 1919. K poslednímu odpočinku byl uložen do rodinné hrobky ve Štípě.

 

Druhá manželka hraběte Františka Josefa Seilerna byla proslulá svou dobročinností a zbožností. Zasloužila se o to, že Lukov, Štípa a Kostelec jsou dodnes stále významnými místy v kraji. Hraběnka se zasadila o vybudování charitativního komplexu v Lukově zvaného Carolineum, vedeného kongregací Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (tzv. boromejkami). V komplexu vybudovala sirotčinec, institut pro staré lidi, dívčí školu s klášterem, nemocnici a útulnu pro ženy a dívky. Ve Štípě vznikla nová škola a nemocnice. Hraběnka odkoupila i kostelecké lázně a přeměnila je ve středisko rekreace, kultury a léčby. Domníváme se, že podnětem k Saroltině podpoře sirotkům se stala smutná událost přímo se dotýkající její osoby - v roce 1892 přišla o právě narozeného syna Jindřicha. František Pavlíček, lukovský rodák a scénárista stojící za skripty oblíbených českých pohádek Tři oříšky pro Popelku, Bajaja a Královský slib, na hraběnku Seilernovou vzpomíná ve své knize Konec patriarchátu; Sarolta byla známá jako Hraběna, a byla prostým lidem velmi milována. Je popisována jako svérazná paní znalá jména každého nádeníka. Vždy si vyhradila čas na to, aby navštívila domovy robotníků, kontrolujíce čistotu světnic, zavšivenost dětí a to, zda nejsou bity. Trestání dětí bitím nesnesla a často peskovala rodiče, "že děti se vychovávají dobrým příkladem a ne bitím". Dětem z podzámčí také často chodívala za kmotru, a nejeden rodič našel v peřinkách zústavený patřičný peníz. Bez rozdílu věku však pečovala o každého, ve spisovém fondu hraběnky se dochovaly stovky žádostí o pomoc ve hmotné nouzi, a hraběnka s manželem téměř každé vyhověli.

 

Sarolta zemi, ve které našla nový domov, velmi milovala. Dokladem je i fakt, že jako jediná z rodu odmítla po zabavení majetku opustit tehdější Československou republiku, na Lešné však již pobývat nemohla. V doprovodu řeholní sestry Devoty se uchýlila do Prahy, kde však kvůli již chatrnému zdraví přežila pouhý rok. Z tohoto krátkého období se dochovalo velké množství korespondence, kterou si vyměňovala s rodinou, přáteli a známými. Čítá na 157 inventárních čísel uložených v Moravském zemském archivu v Brně. Díky těmto dochovaným dopisům víme, že hraběnka byla zdatně lingvisticky vybavená, běžně komunikovala v angličtině, češtině, francouzštině, maďarštině a němčině.

Mladý hrabě Josef Seilern se od mládí zabýval přírodovědeckým studiem, zejména ornitologií. Podnikl několik objevných cest, na kterých načerpal inspiraci pro vydání dvou cestopisů, Z výletu na daleký východ (1911) a Na Špicberky a norské pobřeží (1912). Publikoval také odborné práce, přivážel domů zajímavé přírodovědné exponáty (vycpaniny, korály, minerály, vejce, hmyz) a položil tak základ tehdejšímu lešenskému muzeu. V průběhu roku 1919, s příchodem pozemkových reforem zabavujících k přerozdělení pozemky větší než 150 hektarů, se musel Josef Karel vypořádat s územními ztrátami. Obětoval pozemky v Čechách a střední Moravě, aby ze ⅔ uhájil lukovské panství. K této úlevě přispěl i fakt, že se hrabě zavázal ponechat své zámecké muzeum nadále přístupné veřejnosti. Roku 1929 podnikl, již jako ženatý muž, se svou chotí cestu kolem světa. Z této obsáhlé cesty přivezli různé etnografické předměty určené k osvětě veřejnosti, a také živá zvířata, čímž spolu položili základy současné zoologické zahrady. Prvním exotickým zvířetem byl na Lešné pštros emu, společnost mu ale brzy dělaly antilopy, siky, sambaři, džejrani, mazamové, orli královští, emuové a andulky. Některé z těchto druhů hrabě rozmnožoval i za účelem prodeje.

Josef Seilern měl dobré vazby na společenské kruhy v Praze, a to díky sňatku s hraběnkou Terezií Lažanskou. Účastnil se tamního společenského a kulturního života. V letech 1914 – 1921 zastával funkce ve vedení Moravské agrární a průmyslové banky. Josef Seilern zemřel v létě 1939 a byl pochován k předkům do štípské hrobky.

Zajímavé budovy v okolí zámku Lešná

Tyrolský dům (1823)

Zámecké muzeum (konec 19. století)

Doškárna

Zámecké stáje (1894)