Historie

Historie zámku Lešná je úzce spojená s historií dříve slavného moravského hradu Lukova. V roce 1724 získal hrad a celé lukovské panství rakouský hraběcí rod Seilernů. Na Moravě však téměř nepobývali, hrad chátral a v roce 1793 byl už neobyvatelný. Seilernové proto začali hledat prostor pro stavbu nového sídla. Zvolili si návrší na dohled od původního hradu Lukova, místo zvané Lešná.

Výstavba celého areálu začala v roce 1804. Vznikla zde stavba určená k chovu bažantů, která sloužila i jako obydlí správce bažantnice. Do roku 1807 byl dokončen původní lešenský zámek. Šlo o dvoupodlažní budovu, která měla v přízemí i v horním patře jednadvacet oken. Hraběcí rodině zde sloužilo pět pokojů. Boční užší průčelí zámku bylo obráceno k silnici směřující od Lukova do Štípy, která v těchto místech vedla těsně kolem samotné zámecké budovy. Osmdesát let využívali Seilernové Lešnou pouze jako letní sídlo. V zimě pobývali na svých statcích v Rakousku.

Lukovské panství a zdejší zámek si oblíbil čtvrtý v generaci lešenských Seilernů František Seilern. Nejdřív uvažoval o vylepšení sídla, aby se stalo pro jeho rodinu pohodlnějším. Zahájil přestavbu zámku, ale staré zdivo pukalo a práce vázly, a tak se hrabě kolem roku 1885 rozhodl starý zámek zbourat a na jeho místě vybudovat zcela novou stavbu. Na projektech nového zámku pracoval vídeňský architekt Johann Mick. Vytvořil postupně celou sérii návrhů. Poslední Mickovu verzi ještě upravil jiný vídeňský architekt, napajedelský rodák Viktor Siedek, který řešil zejména reprezentační interiéry v přízemí zámku, knihovnu či halu. Johann Mick jako autor projektu zámku a celkového řešení lešenského areálu předložil ještě v únoru 1890 návrh parkové úpravy kolem budovy, řídil stavební práce od zahájení v roce 1887 do své smrti v roce 1890. Viktor Siedek poté převzal stavbu a dovedl ji k dokončení v roce 1893. Podle historika umění Pavla Zatloukala rozvinul architekt na projektu zámku celý stylový vějíř. Kombinoval neorenesanci s neogotikou a švýcarským stylem, to vše v neskrývaně pompézních, barokně vzrušených gestech. 

Nový zámek se pyšnil přepychovým vybavením interiérů i vším komfortem své doby, včetně ústředního topení a elektřiny. Nechyběl vodovod s teplou a studenou vodou, domácí telefon, prostorné koupelny a splachovací toalety. V suterénu zámku byly hospodářské a provozní místnosti, přízemí zahrnovalo reprezentační prostory a obytné místnosti, v prvním patře byly obytné pokoje rodiny majitele, a ve druhém, podkrovním patře se nacházely hostinské pokoje. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl lešenský areál se zámkem, přilehlými budovami, parkem a oborou dotvořen do podoby jedinečného architektonického a přírodního celku. Skvěle vybavené sídlo sloužilo hraběcí rodině, k níž zajíždělo i uherské příbuzenstvo, přijímaly se tu návštěvy sousedů z okolních zámků i aristokracie ze všech končin monarchie, desítky hostů se sem sjížděly k velkolepým podzimním honům. Nový zámek se stal hlavním sídlem Seilernů, kteří jej vlastnili až do jara 1945.

Zajímavé budovy v okolí zámku Lešná

Tyrolský dům (1823)

Takzvaný Tyrol byl postaven naproti původnímu lešenskému zámku a sloužil jako obytná budova. Jedná se o lehčí stavbu zbudovanou v tzv. švýcarském slohu, přízemí bylo zděné, první patro z velké části ze dřeva. Ve výši prvního patra obíhala kolem celé budovy otevřená galerie. V přízemí bylo dvanáct místností pro sloužící a v prvním patře dvanáct místností pro panstvo. V šedesátých letech 19. století byl Tyrol upraven. Ztratil dlouhé dřevěné galerie kolem celého prvního patra, které byly nahrazeny na obou průčelích dřevěnými krytými balkóny. Nyní je v přízemí umístěna restaurace, v první patře výukové sály zoo.

Zámecké muzeum (konec 19. století)

Zámecké přírodovědné muzeum na Lešné vzniklo díky hraběti Josefu Seilernovi, který už před první světovou válkou přivážel na zámek řadu sbírkových předmětů z cest po Evropě, nebo i z Dálného Východu. Sbírky v muzeu pečlivě ukládali, ale zároveň k nim měla přístup i veřejnost. Skupiny školních dětí chodily do muzea už v roce 1900. Dnes se zde nachází Chocolaterie, restaurace Limpopo a veřejné toalety.

Doškárna

Sroubená stavba krytá došky se nacházela (a dosud zde stojí) v zámecké oboře poblíž rybníka. Sem chodily hraběcí děti na svačiny, tady se zastavovalo i panstvo, když přišla chuť na čerstvé mléko, smetanu nebo právě stlučené máslo a podmáslí. V současné době zde mají zázemí nosorožci a africké antilopy.

Zámecké stáje (1894)

Reprezentativní stáje vznikly v letech 1892 - 1893. Velké prostory v levém a pravém křídle se využívaly jako kočárovny, horní část sloužila k uskladnění krmiva sena. V místnosti, kde je nyní restaurace Neapolitáno, byla umístěna sedlovna. V novodobé historii zoo byly stáje v 70. letech 20. století upraveny a vznikla v nich expozice pro nosorožce. Ti zde žili až do roku 1998. V roce 1999 prošly stáje kompletní rekonstrukcí. Do roku 2014 zde bylo ustájení pro lipické koně. V současné době slouží tato část budovy jako technické zázemí zoo.
 

Osobnosti hraběcího rodu Seilern-Aspang

Zámek Lešná byl původně majetkem rakouské šlechty, říšských hrabat z rodu Seilern-Aspang. Hraběcí rodinou byl obýván do dubna 1945. Na konci války se rodina odstěhovala do rakouského Litschau, kde potomci rodu žijí dodnes. Zámek Lešná, park s oborou, velkostatek Lukov a rozsáhlé lesy byly zestátněny na základě Benešových dekretů. Seilernové se totiž během druhé světové války přihlásili k německému občanství.
Na zámku Lešná, který byl dokončen v roce 1893, žily 3 generace rodu Seilernů. Posledním majitelem byl František Josef II., který se narodil v roce 1914 a zemřel v roce 2004 na svém panství v Litschau. Potomci rodu nemají žádné restituční nároky. Majetek rodiny byl vypořádán v roce 1979 mezinárodní dohodou mezi Rakouskem a ČSSR. Přímý potomek původních majitelů, Johannes Seilern-Aspang, navštívil Lešnou naposledy v roce 2017.
Dnes patří zámek městu Zlín a veškerý mobiliář od roku 2009 Národnímu památkovému ústavu v Kroměříži. Téměř vše, co v interiérech vidíte, je původní.

František Josef Seilern-Aspang (1859 – 1919)

František Seilern se stal dědicem rodinného majetku v devíti letech. Proto správu převzal strýc z milotické větve Seilernů Karel Maxmilián. František se začal starat o své rodové fideikomisní statky po dosažení plnoletosti. Stal se z něho obratný a podnikavý hospodář, který dokázal zvýšit efektivnost hospodaření zejména na lukovském velkostatku. K němu patřily v roce 1885 pozemky o výměře přes šest tisíc hektarů - pět panských dvorů (Lukov, Dolní Ves, Štípa, Nové Dvory, Hutě), lesy o výměře přes pět tisíc tři sta hektarů v deseti revírech: Lukov, Lukoveček, Ráztoka, Gruň ,Hutě, Držková, Trnava, Janůvka, Štípa, Dolní Ves. Vedle parní a vodní pily patřila k velkostatku také cihelna, pivovar byl tehdy mimo provoz a palírna byla pronajatá. Na vysokou úroveň se vyvinul chov ušlechtilého hovězího a vepřového dobytka a ovcí. Velký vzestup nastal v chovu koní.
V necelých třiadvaceti letech slavil František Seilern ve Vídni v dubnu 1882 svatbu s hraběnkou Ilonou z Wenckheimu, která pocházela z bohaté rodiny vlastnící majetky ve východních Uhrách. Tento sňatek oživil seilernské rodové vazby s uherskou aristokracií a vlastně spojil nepříliš vzdálené příbuzné. Františkův děda a Ilonina babička byli sourozenci. Po svatbě si František Seilern přivezl novomanželku Ilonu z Wenckheimu na Lešnou. Na konci listopadu 1883 se jim narodil syn Josef. Za necelý měsíc od jeho narození, 19. prosince 1883, mladá hraběnka zemřela.
Někdy kolem roku 1885 padlo rozhodnutí vybudovat na Lešné nový zámek. František Seilern se nejdříve pokoušel opravit původní zámeckou budovu, nakonec se ale rozhodl pro její stržení. Tehdy byl už František Seilern podruhé ženatý. Po předčasném úmrtí manželky se v lednu 1885 oženil s její sestrou – dvojčetem Saroltou z Wenckheimu.
Na Lešné žil František Seilern do ledna roku 1919, kdy ve svých šedesáti letech umírá. Pohřben byl do štípské hrobky. Dědicem rodových statků se stal nejstarší syn Josef, který se musel vypořádat s pozemkovou reformou, při které obětoval majetek ve střední Moravě a v jižních Čechách, aby udržel lukovský velkostatek ze dvou třetin ve svých rukou. Lešenský zámek při pozemkové reformě Seilernům zůstal spolu se závazkem, že areál bude dobře udržován, a sbírky ptáků, hmyzu a minerálů zůstanou i nadále přístupné veřejnosti.

Sarolta Seilern-Aspang, rozená hraběnka z Wenckheimu (1860 – 1946)

Druhá manželka hraběte Františka Josefa Seilerna byla proslulá svou dobročinností a zbožností. Hlavně její zásluhou jsou dodnes Lukov, Štípa a Kostelec stále významnými místy v kraji. Sarolta se významně zasadila o vybudování charitativního komplexu v Lukově zvaného Carolineum, který vedly řádové sestry boromejky. Vybudovala zde sirotčinec, institut pro staré lidi, dívčí školu s klášterem a nemocnici, útulnu pro ženy a dívky. Ve Štípě vznikla nová škola a nemocnice za podpory manželů Seilernových. Hraběnka odkoupila i kostelecké lázně a přeměnila je ve středisko rekreace, kultury a léčby. Podnětem k Saroltině podpoře sirotkům se mohla stát smutná událost v jejím životě. Sarolta přišla v roce 1892 o své třetí dítě – právě narozeného syna Jindřicha.
V Moravském zemském archivu v Brně je uložena pozůstalost po hraběnce Saroltě. Hraběnčina korespondence je uložena v osmnácti kartonech a obsahuje 157 inventárních čísel. Hraběnka byla v neustálém písemném kontaktu nejen s velkou částí rodiny, ale také s přáteli a známými. Běžně komunikovala v němčině, francouzštině, češtině, maďarštině i v angličtině. Sarolta se zapojovala se i do společenského života obyčejných lidí. Navštěvovala školy, církevní a obecní akce.

Josef Karel Seilern-Aspang (1883 – 1939)

Mladý hrabě Josef Seilern se od mládí vážně zabýval přírodovědeckým studiem, zejména ornitologií. Cestoval po světě. V letech 1911 – 1912 vydal své cestopisy o výpravách Na Dálný Východ a na Špicberky. Publikoval odborné práce, přivážel domů zajímavé přírodovědné exponáty a položil tak základ lešenskému přírodovědnému muzeu a dnešní zoologické zahradě. Kromě materiálů z oblasti mineralogie, entomologie, korálů a tak dále shromáždil Josef Seilern některé mimořádně rozsáhlé a odborníky ceněné soubory, zejména sbírku ptačích vajec obsahující snad až čtyřicet dva tisíc kusů, a sbírku kolibříků, která měla kolem deseti tisíc kusů. O sbírky pečovala jedna odborná síla a zámecké muzeum bylo o sobotách a nedělích veřejně přístupné.
Dobové materiály se zmiňují o zoologické zahradě, kam měla přístup i veřejnost, už někdy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. V lešenském parku a oboře byly ve 30. letech například – antilopa jelení, sika Dybowského a japonský, smabar indický a malajský, džejran, mazama, orel královský, pštros emu nebo papoušek vlnkovaný. Některé druhy s chovaly v Lešné na prodej. Například emu, mufloni, daňci, jeleni Dybowského.
Josef Seilern měl dobré vazby na společenské kruhy v Praze a to díky sňatku s hraběnkou Terezií Lažansou. Účastnil se tamního společenského a kulturního života. V letech 1914 – 1921 zastával funkce ve vedení Moravské agrární a průmyslové banky. Josef Seilern zemřel v létě 1939 a byl pochován k předkům do štípské hrobky. Nejstarší syn František (1914 – 2004) zdědil Lešnou i s lukovským velkostatkem, ale po skončení války se jeho jmění stalo státním majetkem.